Nebelvírský věštník - Články

Bajka o sově

Fri, 13 Jun 2008 16:40:58 +0200

Dle zvyku svého sešli se jednoho času synové a dcery udatného Godrika Nebelvíra ve Velké věži, aby ducha svého obohacovali moudry starých mudrců. Již svá studiem znavená těla v pohodlné póze uložili a mysl svou k profesoru Goldhairovi namířili. Ten již chystal se k projevu svému, když tu náhle zvuky tajemného původu jeho přerušily.

Tóny nemalebného charakteru, připomínající idilický venkov vymožeností zvanou pumpa, ovšem v tomto případě notně zrezivělou, se pomalu pravidelnými tempy přibližovaly v naivní touze potěšit osazenstvo Velké věže. Potěšení však nebylo to co cítili studenti při stále se přibližujícím neharmonických skřípajících a vrzajících zvuků. Navíc své síly zapojila do hry i fantasie. Létající prastarý bicykl? Létající otevírající a zavírající se dveře i s rámem? Nebo snad vrata od hřbitova? Létající?

Jaké to byly překvapené pohledy malých studentů i samotného profesora, když spatřili na okením parapetě přístávat strojek, ze kterého se po delším prozkoumání pohledem vyklubala plechová sova. Každý byl překvapen jinak. Někteří studenti se podivovali nad tím, že ona plechová věc je sova, jiní zase nad tím, že ta sova je plechová a jiní se zase divili, že ta kovová věc vůbec létá.

Vzápětí se ukázalo, že ona věc si nevyletěla na noční lov plechových myší, ale že byla vyslána s jistým poselstvím. V útrobách jejích ozubených koleček, pérek a šroubků byl objeven dopis. Ochotní studenti ihned jali převzít od stvoření onen vzkaz. Soví věc se sice bránila - ucha mnohých postřehla zlověstné natahování pérek a skřípění - ale nakonec byl dopis vytáhnut.

Studenti chtěli upnout svou po vědění toužící mysl k onomu dopisu, leč okolnosti jim v tom zabránily. Předchozí zvuky byly opodstatněné - sova spustila nebezpečnou reakci a rozešla se hrozivě směrem ke studentům. Jedna studentka rozhodla se řídit heslem "Nejlepší obrana je útok" a seslala na slepici Bombardo. Následovalo vydatné kropení okolí šroubkami a drobnými součástkami. Leč sova pokračovala dál.

Další magické výpady vedené ze strany ostatních studentů způsobily podpálení koberce a jíné zmatky. Vzduchem létala ztužovací, zmenšovací, zohňovací a jiná kouzla. K tomu všemu spouštěl profesor Goldhair omylem, samovolně a nekontrolovaně různé boční efekty, například padající konfety, které se pak změnily v motýly. Byla to taková malá bitva. Bitva s šílenou plechovou nádherou. Sova však byla počtem v oslabení - naštěstí - a tak byla nakonec poražena.

A tak po zneškodnění šílené plechové sovy byla Velká věž zasypána konfetami, šroubkami, ozdobena ohořelým kobercem, zbytkem sovy, obvyklým vybavením a studenty - poplašenými a někdy i mírně pohmožděnými.

Po zdárné bitvě se studenti začali soustředit na dopis, který jim stvoření přineslo. Po jeho přečetní mnozí pochopili proč jim dopis přinesla ta věc. Ovšem to nebylo to co se jim začalo honit hlavou.

Obsah přinášel dobré zprávy. Přinášel jim naději na rozuzlení tajemství fialového mága a na vysvobození jeho duše. "Dědek z bludiště" - odborník a jediná jejich naděje - jim seslal po podivné sově zprávu (psanou taktéž podivným jazykem) o tom, že je ochoten s nimi "skáknout do astrála a vytáhnout ho ztama". Naznačil, že je tu šance na vysvobození duše mága. Určil podmínky a den kdy bude ta pravá chvíle na vysvobozování.

Dobrodružství je nyní téměř za dveřmí. Nebelvírší se už těší a připravují zásoby gumových medvídků.

A poučení z bajky? Není všechno sova co se pleší.

Život bez předchozího života

Sun, 11 May 2008 22:13:17 +0200

Obraz Lorda: "Nemohu se vychloubat svou minulostí"

V exkluzivním rozhovoru jsme zjistili proč!

V poslední době se mi podařilo několikrát zabloudit do chodby s jistým zajímavým obrazem. Je na něm vyobrazen starší muž, ale co mě na obraze nejvíce zaujalo, byla rozbitá harfa v rohu. Proto jsem po čase navázala s tímto mužem bližší kontakt, až nakonec velice nadšeně svolil i k rozhovoru pro Nebelvírský věštník.

Poté co se Lord usadil pohodlně do křesla poblíž harfy, promnul si svou stříbřitou bradku a upřel na mne vlídně své oříškově hnědé oči. Jemným pohybem ruky mi naznačil, že je připraven mi odpovídat na všechny dotazy.

Dobrý den.

Vám taktéž, slečno a milí čtenáři.

Každý den okolo Vás procházíme, ale pokud vím, skoro nikdo vlastně o Vás nic neví. Mohl by jste se nám představit mnohem blíže?

Ó ano, slečno, milerád. Problémem však je, že já sám toho o sobě nevím příliš mnoho.

Můžete nám to vysvětlit blíže?

Spousta mých kolegů okolo jsou narozdíl ode mne zobrazení slavní mužové, či jakékoli jiné postavy.

Nechápu. Jaký je Vámi a Vašimi kolegy rozdíl?

V tom, že oni se mohou vytahovat se svými činy. Já ne. Nemohu se vychloubat svou minulostí. Nemám žádné vzpomínky na svůj minulý život - myslím tím život předtím, než jsem byl vyobrazen. Mohu vyprávět jedině své vzpomínky z obrazového života, jestli mi rozumíte. Ani nevím jak se ve skutečnosti jmenuji, všichni mi říkají prostě Lord.

To je mi líto. Víte o sobě alespoň něco? Máte nějaké teze čím byste mohl být? Proč Vás malíř namaloval?

Mám dojem, že mám zobrazovat něco jako marnou snahu. Předem ztracenou bitvu. (Při těchto slovech se Lord kupodivu hrdě napřímil)

Soudíte tak podle Vaší rozbité harfy?

Ano přesně tak! (Lord se zatvářil potěšeně)

Navíc o tom svědčí i mé vnitřní pocity. Často cítím nutkání a touhu si zahrát na tu harfu, zároveň však vím, že to není možné, protože hrafa je rozbitá a já ji nemohu opravit. Je to jako prokletí.

Myslíte tedy, že Váš malíř vtělil pocity nesplnitelné touhy do Vás. A to je důvod toho, že nemáte žádnou minulost?

Přesně tak! Pochopila jste to správně. Když máte obraz panovníka, tak ten Vám povypráví o svém životě první poslední. Dokonce i zobrazené mýtusy mohou říct něco bližšího o sobě. Já bohužel ne. Myslím však, že nejsem sám. Někde musí existovat i další takoví jako já, další vyobrazení duševních stavů a abstraktních pojmů.

Vidím, že velice rád přemýšlíte o různých věcech, je Vám filosofie blízká?

Ano, mám filosofii rád, ale svým vlastním způsobem. Nerad se učím nazpaměť různé myšlenky cizích lidí, tak jako Vy studenti. Spíše si vytvářím své vlastní teze. Nejvíce se zabývám problémem své vlastní existence. Proč jsem obraz a ne normální člověk, jako Vy? A také čím to, že jednoho dne chytl mého malíře popud mě namalovat?

To jsou vskutku zajímavé a těžké otázky. Možná by jste si o nich měl popovídat s profesorem Lukasem Goldhairem, Lorde. Změňme však téma. Už mnohokrát jste se zmínil o svém malíři, ale doposud jste nám neprozradil jeho jméno...

Víte, to je další záhada. Nevím jak se ten muž, co mě namaloval, jmenuje. Jak vidíte, ani se mi tu nikde nepodepsal. Mám dojem, že svým obrazem vyjádřil své nálady a city, ale protože se za ně styděl, nebo se je bál prozradit, zůstal raději v anonymitě.

Vidím, že to máte vskutku těžké. Můžete na závěr čtenářům prozradit co Vás neustále udržuje v tak skvělé optimistické náladě?

Smíření se svým osudem. Vědomí že přece jen existuji. Vděčnost za rozhodnutí malíře. A hlavně milý pohled na Vás studenty a profesory, a na ten ruch když kolem mne každý den procházíte, spěcháte na hodiny, klábosíte spolu...

To je milé. Velice Vám děkuji za rozhovor Lorde, bylo to velice zajímavé a poučné.

Já také děkuji..

Poté Lord vstal ze svého křesla a pomalu popošel ke své harfě, kde setrval v hlubokém zamyšlení.

Já jsem si z tohoto rozhovoru odnesla mnoho zajímavých myšlenek a určitě nikdy nezapomenu na Lorda. A když to bude možné, tak nepůjdu zkratkou, ale zvolím svou cestu kolem něj.

Ubozí domácí skřítci

Tue, 22 Apr 2008 17:36:09 +0200

Dneska by už asi skoro nikdo nevěřil, že by snad skřítkové na hradě mohli být nějak omezováni. Natož aby se jim ubližovalo a nařizovalo. Jenže otázkou je, zda je na hradě dostatek skřítků, aby se nestalo to, že by třeba jenom jeden byl upracovaný.

Začalo to všechno vlastně tím, že jsem jako vždy plná radosti seběhla dolů ze severní věže do Velké síně s úmyslem se nasnídat. Nikdy jsem si nemohla ztěžovat na školní jídlo, vždy jsem si mohla vybrat a nestalo se, že bych se nenajedla. Ovšem tento den byl jiný. Když jsem si dala svůj oblíbený toast, měla jsem co dělat abych udržela svou slušnost na uzdě a nevyplivla to kamsi k profesorskému stolu. Opravdu se to nedalo jíst a to nejsem vybíravý tvor.

Toto nemilé ranní přivítání mě přinutilo dále zkoumat příčinu oné nepříjemnosti. Tedy abych to uvedla na pravou míru, pokračovalo to i druhý den, kdy byly studené čaje ve všech konvicích a nečerstvá zelenina k obědu. A tak jsem rozjela pátrání. Ptala jsem se obyvatelů hradu, zda jsou s jídlem spokojeni a většina mi řekla, že se toho teď hodně změnilo. Studené čaje, nečisté stoly.. Mé pátrání mělo opravdu nemilé poznatky. Ovšem opravdu nemilé pro všechny obyvatele hradu. (Krom teda duchů, kteří to nemusejí jíst.) Když jsem se totiž vydala pátrat do kuchyně, zjistila jsem od nejmenovaných tvorů co je příčina nedobrého stravování. Skřítci jsou totiž přepracovaní!

Jo, teď si asi ťukáte na čelo, ale je tomu tak a můžou za to profesoři. Ti si prý nechávají donášet jídlo speciálně do sborovny, kde prý mají svůj jídelní prostor. Velká síň jim totiž nestačí, nemůžou se tak nejspíš soustředit na jídlo, když se musejí dívat na studenty. Nebo se jim Velká síň zdá málo rodinná? Jenže si neuvědomují, že tím přidělávají velkou práci skřítkům. Ti jsou samozřejmě za to v Bradavicích placeni a i kouzli vybaveny, ale to jsem ještě nezmínila, že někteří profesoři si dokonce nechávají nosit snídani do postele! A když si uvědomíme, že skřítkové nejenom vaří, ale i uklízí celé prostory hradu a starají se celkově o hrad, tak i kdyby jich tu bylo 300, tak to nemohou zvládat. A to jsem ještě zatajila, že profesoři si na skřítcích občas vybíjí zlost. (I když, to si vybíjí i na nás ubohých studentech, což je ale jiný článek.) Jeden nejmenovaný stařičký profesor se k tomu dokonce i veřejně přiznal a tvrdil, že je to jen banda špinavých hadrů. Takové nehezké chování k pracovníkům školy už opravdu přesahuje meze a obzvlášť když nám vaří a starají se o nás, abychom se na hradě cítili jako doma.

Profesorové prostě nemají ohledy a myslí si asi, že jsou na hradě sami. Už to, že se moc neukazují ve Velké síni dokazuje, že musí jíst v té své "jídelně" a nebo ve svých postelích. Kdykoliv už teda přijdou do síně, jen málokdo si vezme něco k snědku. Skřítkové jim tedy dobře posluhují, ale co my studenti? Doplácíme na sobeckost profesorů! Vždyť mi potřebujeme pořádně nastartovat den, abychom přežili ty jejich hodiny a copak to jde, když skřítkům už nezbývají síly na pořádnou snídani nám, studentům? Vždyť takhle jsou otráveni skřítci z toho jak pořád makají, my studenti z toho, že se ani pořádně nenajíme a to už se lehko přenese špatná nálada na ostatní, třeba na profesory. Takhle jsou otráveni opravdu všichni a kdo za to může?

A jestli ještě trpíte tou naivní představou, že domácí skřítkové se mají na hradě dobře a že jsou za tuhle práci šťastní, tak jste opravdu ubožáci. Radím, vyzkoušejte si někdy sloužit profesorům a určitě se vám to taky nebude líbit.

Pátraní pokračuje!

Tue, 15 Apr 2008 20:59:39 +0200

Mnohým se mohlo zdát, že pátrání po fialovém mágovi zůstalo stát na místě. To se ale mýlili! V pátek se pátrací skupina nebelvírských studentů spolu s profesorem Goldhairem vrhla do další akce.

V podvečerních hodinách se všichni sešli na nádvoří. Když dorazil profesor Goldhair vytáhl z kapsy svou kouzelnou lžíci, všem již notoricky zámou. Chviličku jsme čekali na opozdilce a pak jsme se pomocí lžíce přemístili vstříc dobrodružstvím. Objevili jsme se vedle živého plotu, který někde podle slov profesora ukrýval vchod do míst, ke kterým jsme směřovali.
A kam jsme to vlastně šli? Profesor Goldhair nám vysvětlil, že jdeme pro radu jistého odborníka. Ovšem profesor také vyjádřil jisté obavy o vstřícnosti toho pána. Povídal, že onen muž si zrovna na návštěvách moc nepotrpí. O čemž jsme se ujistili na vlastní oči.
Onen živý plot byl jak se po chvíli ukázalo obvodová zeď ohromného začarovaného bludiště. A to bludiště se rozkládalo okolo jeho příbytku. Po chvíli cesty podél plotu se nám ukázaly vrátka. Profesor nakoukl dovnitř a zjistil, že jde pravděpodobně o bludiště s portály. A tyto portály se mají "vypnout" stlačením nějakého předmětu (nikdo zatím netušil jakého). Nařídil nám ať se rozdělíme do dvojic a pokusíme se zneškodnit portály, abychom se dostali k domu. Pak sám vykročil do bludiště a my hned za ním.
Bludiště se opravdu ukázalo jako zrádné. Já a má skupinka jiných holek jsme se do bludiště zamotaly. Otáčely jsme se v kruhu. Ať jsme zabočily kamkoliv vždycky jsme se octly na té stejné křižovatce. Sněhuláčky, které jsme stavěly, abychom poznaly jestli jsme na dané křižovatce byly, byli tedy zbyteční. Jediný způsob pomocí kterého jsme se hnuly z místa bylo urputné myšlení na cíl a na to, že tam jdeme za dobrým úmyslem. Musely jsme postupovat takto jednoduše, protože kouzla v bludišti nefungovala, byla jakoby pohlcena. Bohužel nevím jak si vedli ostatní, někdo však určitě dobře.
Nakonec se to totiž přece jen někomu podařilo, protože jsme pak přestaly bloudit, portály zmizely a dokonce jsme zjistily, že jsme kousek od profesora (rovněž bloudícího) a lehko jsme pak našly věž - dům. Z ní vyšel starý muž, který zjevně opravdu neměl rád návštěvy. Nerudně se nás zeptal co chceme. Na slušně prosícího profesora Goldhaira reagoval slovy "Goldhairovic zmetek" a poslal ho pryč... Všechno tedy zbylo na nás.
Nejdřívě nás pán posílal pryč a vyhrožoval nám. Nic však nebylo ztraceno. Jisté studentky měly u sebe gumové medvídky, kterýmy ho "podplatily". Po tomto úplatku tedy již ochotněji vyslechl naše trápení. Vyjevili jsme mu historii s fialovým mágem a řekli o hlavním problému. Pána to rozhodně zaujalo, protože když jsme mu vše vysvětlili, zatvářil se velice nadšeně a brblal cosi o tom, že je to úžasné a že by to byl důkaz nějaké jeho teorie. Název si nepamatuji, ale byl velice složitý a nic neříkající. Nakonec pokýval hlavou a řekl že se nám určitě ozve, že je na něj už moc pozdě. Vyčaroval nám portál do školy a schoval se do své věže. Je vidět, že na portály to byl přeborník. "Goldhairovic zmetek" se záhy vynořil z bludišť a tak jsme se s ním mohli vrátit zpět do Bradavic.
Fáze tedy "pokročila" do toho stupně, že nyní čekáme až nám napíše nějaký onen muž co a jak. Musíme mu však věřit. Je to naše naděje a naděje umírá poslední.

TAJEMNÁ KOMNATA – VTIP ČI HROZBA?

Mon, 31 Mar 2008 23:22:32 +0200

"Tajemná komnata je znovu otevřena. Nepřátelé dědice, mějte se na pozoru!" Tento nápis a mrtvou žábu mohl vidět jednoho večera o Vánočních svátcích náhodný svědek jdoucí po chodbě v prvním patře. Děsivé, že? Co se však stalo? Opakuje se nepříjemná historie?

Historie

Co je to tajemná komnata?
Naše škola byla založena čtyřmi kouzelníky - Godrikem Nebelvírem, Helgou z Mrzimoru, Rowenou z Havraspáru a Salazarem Zmijozelem. A právě Salazar chtěl, aby se žáci do školy vybírali dle původu - tudíž jen čistokrevné kouzelníky. Ostatní s tím moc nesouhlasili a tak se pohádali až se nakonec Salazar od ostatních odpojil. Avšak před tím než odešel, stačil vybudovat ve škole tajemnou komnatu.
Co je tedy na komnatě tak nebezpečného?
Do komnaty Salazar schoval nestvůru a vchod do komnaty zapečetil. Až se jednoho dne vrátí pravý Salazarův dědic, ten komnatu otevře a vypustí onu příšeru, aby očistila školu od "nečistých".
Co je to za nestvůru?
Jedná se o baziliška - obrovitého hada, který se zrodí když ropucha vysedí slepičí vejce. Je velice nebezpečný nejen svými jedovatými zuby, ale hlavně smrtícím pohledem. Tohoto tvora mohou ovládat jen kouzelníci ovládající hadí jazyk.
Tak to jsme tedy v ohrožení!
Ne tak určitě. Komnata byla dvakrát otevřena, a při jejím druhém otevření byl bazilišek údajně zabit.

Současnost

Na stěně v chodbě v prvním patře se objevil nápis, oznamující návrat dědice. Pod ním mrtvá žába. Byla podříznutá. Nevím jestli baziliškův pohled podřezává krky, ale pochybuji že to bylo baziliškovo dílo. Profesoři lehkým kouzlem odstranili nápis ze zdi a po chvíli konstatovali, že se jedná o nejapný vtip.
Vtipné to však nebylo, což dokazuje i chvilková slabost jednoho z profesorů. Zamyslíme - li se hloubeji, myslím že jeho zděšení bylo pochopitelné.
Otevření komnaty znamená ztráta bezpečnosti studentů a ohrožení jejich života. Při prvním otevření komnaty došlo až k smrtelné oběti. A jelikož tedy při otevření hrozí vážné nebezpečí, je také možnost, že škola bude zavřena. Myslím, že panu profesoru vyvstaly na mysl tyto hrozby a tato myšleka ho plně odzbrojila.

Vtip?

Nezbývá, než dojít k závěru, že tento "vtip" opravdu nebyl vtipný. Jsou témata o kterých se nevtipkuje. Sama jsem si všimla, že se nikdo nesmál.
Taky je tu opačná možnost. Co když to nebyl vtip, ale opravdové varování? A je tam v komnatě vůbec bazilišek? Co když nám hrozí útok něčeho jiného? Nepodcenili jsme něco? Měli bychom se opravdu bát? Jsme v bezpečí?

O zlatou fusku

Mon, 31 Mar 2008 23:20:47 +0200

Bylo krásné Vánoční pozdní odpoledne. Všichni u jezera spokojeně bruslili, padali a bumbali posilující kapaliny. Pomyšlení na nadcházející večer (téměř) všem vléval do duší mír a klid. Až náhle kde se vzala tu se vzala - objevila se znenadání před námi tajemná postava s tajemným poselstvím.

Úkol, který těžce dopadl na bedra, zněl - najděte zlatou fusku!
Nastala davová panika. Jelikož nám tajemné zjevení taktéž poradilo, abychom si na svou strastiplnou pouť hradem přivzali tři společníky, okamitě se začaly na břehu tvořit hrozny a chumly chaoticky pobíhající. Pak se kvarteta rozběhla k hradu.
Stateční zachránci zlaté fusky byli však zastaveni podlými sněhuláky. Ti kohokoliv kdo chtěl projít do hradu zasypávali dávkami sněhu. Nepomohlo plížení se, ba ani dobře myšlená prosba (dotyčný z toho vzal si životní ponaučení že né vždy pomůže vlídné slovo). Až pak jednu bystrou a udatnou rekyni napadlo zaútočit na sněhuláky jejich vlastníma zbraněma. A opravdu, poté co jsme je začali zasypávat sněhem my, sněhuláci přestali vyvíjet tlak a ustoupili.
Na nádvoří se však naše úsili pokoušel zmařit jakýsi dým za tajemnou přepážkou, která nám zabraňovala projít dále. Dým uvolil se po chvíli proseb a přemlouvání pustit naše kvarteta (teď už krapátko prořídlá) dále pod jednou podmínkou - a to že uhádneme hádanku. A tak naši mysl na chvíli zaměstnal čínský angrešt. Odkud pochází? "Z číny", zněly mnohé smělé odpovědi, které byly ihned potrestány o půl metru delšími vlasy. Nakonec dovtípila se jedna bojovnice, že jde o kiwi. Uspokojený duch nás pustil dále.
Avšak i tehdy rozhodl se osud mařit naše hledání a nasadil nám do cesty pavučinu zakrývající vchod do hradu. Po chvíli však naše srdce zaplesala. Na pavučině objevily se fusky. A jedna z nich svou třpytivou září oslňovala náš zrak. Po tomto osvícení přepadly nás chmury, protože na mysl všem se začala krást myšlenka na to, že je to past. Chvíli jsme nerozhodně postávali, ale nakonec jistá bojovnice hrdinsky třpytivou fusku vyprostila z uvěznění pavučiny. Už už chtěli jsme slavit, ale v tu ránu začaly se z ponožky množit davy brouků a švábů. Naše skupinka poděšeně se od fusky odtáhla a chvíli panikařila.
Když tep našeho srdečního svalu zase nabyl své obvyklé frekvence, již s chladnu myslí použili jsme na zrádnou pavučinu kouzla. Pavučina uznala kdo je tady pánem, stáhla se a pustila nás do hradu.
V hradě už volila si kvarteta svou vlastní cestu. Já a naše kvarteto, které změnilo se spíše v duo jsme pospíchali do tréninkové místnosti. Již někteří zachránci zlaté fusky lopotili se tam s hledáním zlaté fusky. Můj zrak však ihned upoutaly dvě fusky - jedna na křesle, druhá v ovzduší. Mou mysl zaplavilo podezření, že jedna z nich bude falešná. Abych to tedy zjistila chňapla jsem po fusce odpočívající na křesla. Když však tato fuska okamžitě odskočila a uhla mé ručce, usoudila jsem, že ta druhá by mohla být ta pravá. Okamžitě jsem se tedy mrštným kočičím mohutným chňapem vrhla po druhé fusce. Jaké však bylo překvapení když ruka fuskou proplula jako mlhou. Má společnice okamžitě usoudila, že jsou to iluze a že bychom měly pokračovat v hledání jinde.
Naše kroky zamířily tedy do kuchyně, ale cestou jsme udělaly taktický manévr a náhle jsme zamířily do Velké věže. Místnost jindy nabízející pohoštění a klid, zasypaná polštářemi a vyhřátá krbem se dnes změnila k nepoznání. Sama jsem to poznala okamžitě. V rozrušení a napětí jsem vběhla dovnitř a tu mé nohy vyjely do výše, chvíli jsem jakoby visela ve vzduchu a pak jsem hýžděmi pozdravila zem. Ano, místnost pokrývalo náledí a otevřené okno vpouštělo dovnitř studený průvan. Marně jsem se pokoušela znovu vstát. Led byl neúprosný. Navíc se nám nad hlavami začaly ozývat výhružky dunivě se rozléhající po celé místnosti. Majitele hlasu nikde vidět nebylo. V místnosti byly ještě dvě dívky, kterým se podařilo doplazit se až k oknu.
Ano okno.. To bylo velice zvláštní, neboť bylo k němu připevněno prkno, které trčelo ven. Jako prkno pro zajatce na pirátských lodích. Piráti sice nikde nebyli, ale přesto se po tom prkně vydala (nebo lépe řečeno vyplazila) jistá udatná dívka. Její počínání jsem však merlinžel (nebo naštěstí?) neviděla, protože jsem nedobrovolně odpočívala na zemi. Jelikož zdolat tuto místnost a pokusit se dostat k prknu, na kterém už stejně někdo byl, bylo nad naše síly, já i má statečná společnice jsme se rozhodly ukončit naše pátrání a ustoupit zdatnějším (nebo šťastnějším?). Šly jsme pookřát a ukonejšit své modřiny do Velké síně nad šálek horkého čaje.
Těmi šťastnými, kteří fusku nalezli, se staly Jane McGuire z Havraspáru a Arilin d´ Elesien ze Zmijozelu. Gratuluji. Myslím však, že toto hledání si užili i ti co nic nenašli. Já tedy rozhodně. Rozbité koleno, rýma jak trám, kašel, modřiny, šrám na ruce - no kdo by to nebral!

Tajemství Fialového mága

Fri, 07 Mar 2008 11:57:43 +0100

Možná jste si toho všimli, a možná taky ne, ale Nebelvír není mrtvý. V Nebelvíru se pořád něco děje. A není toho málo. Tak například teď mnohé nebelvírské hlavy tíží tajemství Fialového mága. Co, nebo kdo, to je, ptáte se? Kde k tomu nebelvírští přišli a proč to řeší? Na Vaše otázky Vám snad odpoví článek Adély von Smith (s naprosto nevhodnými a drzými poznámkami profesora Goldhaira), který celou situaci popisuje tak říkajíc od kořene.

Tak jak to všechno začalo? Všem z Nebelvírské koleje jednoho dne přišla obálka, nutno podotknou, že ten kdo ji posílal si dal záležet, zvoucí všechny lvíčata na společný seznamovací piknik. Samozřejmě jsem nedočkavostí přímo hořela.

I nastal den D a sešla se nás valná většina na nádvoří hradu, odkud jsme se přesunuli k jezeru, kde na nás již čekali dopravní prostředky. Alespoň pro mě to bylo něco opravdu nečekaného a kolosy na které jsme se měli vyšplhat a cestovat na nich mě lehce děsily (jeli jsme na kancích velikosti slonů, jež na hřbetech nesli dřevěné konstrukce na sezení - poznámka prof. Goldhaira).

Když byli všichni bezpečně usazeni, vydali jsme se směr Zapovězený les, ve kterém jsme po nějaké době také zmizeli. Vše tam bylo tajemné a tak nějak zvláštní. Dokonce jsme zahlédli i kentaury. Brzy nato jsme dorazili pod velký kopec, kde naše cesta na hřbetech tvorů skončila a my se vydali po vlastních dobývat vrcholek. Z hory (on to teda byl spíš kopec, nebo pahrbek - poznámka prof. Goldhaira) se nám naskytnul čarokrásný výhled na Zapovězený les a jeho okolí. Slunce barvilo oblohu do oranžova a ruda. Byli tam pro nás již připravené košíky s občerstvením.

Po chvíli jsme se začali představovat, když tu se z ničeho nic na obloze objevil temný stín, ze kterého se vyklubal drak. Všichni začali v panice prchat a schovávat se. Žel ač všichni přežili, naše doprava zpátky byla rozehnána (drak měl totiž zálusk na naše obří kance odpočívající pod kopcem, a i když žádného neulovil, kdo ví, kde jim je teď konec - pozn. profesora Goldhaira) a cesta na hrad dlouhá.

Drak ani pořádně nevím jak zmizel, ale ve vzduchu poletoval jakýsi fialový mág (on to totiž byl duch, nebo něco takového - poznámka... však vy už víte koho), který tvrdil, že kdysi studoval na naší škole a byl dokonce studentem nebelvírské koleje. Studoval prý jakési astrosféry (ano, něco takového... kdo neví, počká si na třetí ročník) a byl uvězněn mezi světy, kde také zamřel. Žádal nás o vysvobození jeho duše a pohřbení ostatků, a za to nám nabídl, že nám pomůže dostat se na hrad.

Profesor Goldhair s profesorkou Weaslyovou a dvěma bývalými studentkami, Veron a Alen, se vydali hledat ostatky a my studenti jsme se vrátili jakýmsi tunelem do Velké síně. Čekání na návrat výpravy bylo dlouhé, ale přeci jen jsme se dočkali. Spolu s nimi se ještě navrátil profesor jehož jméno si příliš nevybavuji (profesor Kaily... jak se tam objevil, to Vám určitě rád poví sám). Profesor Goldhair, měl kromě ostatků mága také podivný prsten se lvem, o kterém tvrdil že je to Nebelvírská gemma .

Bylo nutné ostatky mága pohřbít a tak se stanovilo datum jeho pohřbu. Několik Nebevírských se nás sešlo na nádvoří, odkud jsme se přemístili (zatím chůzí) k jezeru a odtamtud přemisťovaldem do Godrikova dolu, kde na nás čekal jakýsi starý muž který nás dovedl až k hrobu mága. Profesor Goldhair nám vysvětlil, že tělo bylo pohřbeno a na nás je provést obřad, při kterém se pokládají kameny na hrob, abychom tak pomohli duši odejít.

Stalo se však něco podivného. Čím více kamenů bylo na hrob kladeno, tím více se kolem měnilo počasí, zvedl se prudký vítr a najednou se ozval, pro některé známý, hlas. Byl to hlas Fialového mága, ale vycházel z úst Veron a oči ji zářili podivnou modří. Hlas šeptal cosi o tom, že jeho duše je uvězněná, svázaná a že potřebuje pomoci. několikrát to ještě zopakoval než dívčino tělo opustil.

Vzbuzovalo to nejeden dohad. Rozhodli jsme se že jako musím pomoci. Ale jak? Nevěděli jsme o něm nic. Ale máme prsten, který by nám snad mohl objasnit kdo mág byl. Vrátili jsme se na hrad s úkolem zjistit co nejvíc o osvobozování duší a bylo nám přislíbeno, že v brzké době navštívíme knihovnu, kde se v ročenkách pokusíme vypátrat tohle tajemství Fialového mága.

Dědictví zlatého gryfa aneb Bystří jako orel a silní jako lev

Wed, 05 Mar 2008 22:16:24 +0100

Jak všichni víme, naše slavná Nebelvírská kolej má v angličtině pojmenování Gryffindor. Francouzská podoba griffon d´or se doslova přeloží jako zlatý gryf. Jak příhodné, že? Co je to však za stvoření, ten gryf? A co má s naší kolejí společného? Pojďme se o něm dozvědět něco blíže.

Gryf je kouzelný tvor, pocházející z Indie, kde hlídal zlaté poklady. Také se mu říká pták Noh. Má částečně orlí a částečně lví tělo. Ze lva získal trup, zadní nohy a ocas, a z orla hlavu, krk, křídla a pařáty.
Aelian ( dějepisec žijící ve třetím století našeho letopočtu) ho popisuje jako živočicha se "spáry obrovské síly a i ty se podobají spárům lva". Dále píše, že pera na hřbetě jsou černá, na prsou rudá a pera na křídlech bílá. Hlava se zobákem je orlí. Podle Aeliana žije gryf v horách a není možné ulovit dospělého jedince. Dokáží přemoci každé zvíře, jen na lva a slona se bojí zaútočit.
Ovšem Marco Polo ve svém cestopise zaznamenal svědectví obyvatelů Madagaskaru, kteří tvrdili, že každoročně přiletí pták podobný orlu, popadne slona, vznese se s ním a pak ho pustí. Slon se pádem zabije a pták se pustí do hodování. Marco Polo tohoto ptáka označil za gryfa, domorodci si stáli za tím, že stvoření mělo čistě ptačí podobu.
Další informace o gryfech nám zanechal řecký dějepisec Ktesias. Ten popisuje, že krk Gryfa je pestrobarevný a převažují tmavomodrá pera. Oči jsou jako dva ohně.

Existuje mnoho symbolických významů, které se postupem věků měnily.
Ten nejzjevnější symbol je jeho možnost ovládnutí země (pomocí lvího těla) a oblohy (skrze orlích křídel). Díky tomu je i symbolem dvojjediné - božské a lidské - podstaty Ježíše Krista. Gryf se stal protivníkem hadů a bazilišků, kteří byli považováni za převtělení satanských démonů. Zajímavé je, že před tím byl tento tvor líčen jako satanův služebník, svádějící na scestí lidské duše.
Podle egyptské mytologie je gryf symbol ochrany a msty. V Ptolemaiovské době jsou v jeho podobě znázorňováni Re a Hor.
Ve starém řecku gryf značil božskou moc a ostražitou sílu. Na jednom z nich létal Apollon. Gryfové hlídali zlato Hyperboreje, mýtické země věčného slunečího svitu a štěstí "za severním větrem". Byl také ztělesněním bohyně pomsty Nemesis a otáčel jejím kolem štěstěny.
Alexandr Veliký se údajně pokusil doletět na hřbetech gryfů na samotný okraj oblohy, a snad i proto se stal symbolem superbie (arogantní pýcha).

Gryfové jsou velice oblíbeným heraldickým symbolem. Můžeme je najít ve znacích pomořanských knížat, rytířů ze Stránky a Greiffenfelsu, anebo ve znaku města Sevastopolu. Diskutuje se o tom, zda tvor ve znaku Islandu je gryf či orel.
A proč se stával symbolem všech těch erbů právě gryf?

Jistý odborník na heraldiku říká: "Gryfové jsou nesmírně populární, protože mají četné ctnosti a žádné špatné vlastnosti. K jejich ctnostem patří zejména ostražitost, odvaha a síla." Přesně tyto vlastnosti ztělesňoval náš slovutný Godric Nebelvír. A i jeho žáci se vyznačují bystrostí orla a silou lva.

Nyneiva D. alMearová

Sat, 01 Mar 2008 00:17:43 +0100

A máme tu první rozhovor, který jsem udělala s novou tváří mezi profesory, slečnou Nyneivou D. alMearovou. Rozhovor se uskutečnil ve Velké síni, slečna byla po celou dobu moc milá a zodpověděla každý dotaz.

Je to můj první rozhovor, tak buďte shovívaví.

Sarah: Asi bych začala vaši minulostí. Můžete mi říct, odkud pocházíte, z jaké rodiny?

Nyneiva: Pocházím z Půlnoční naděje, to je maličká vesnička v Maine, nepříliš daleko Bangoru. Říká se tam tomu Nová Anglie, krásná země... - Nyneiva upije ze svého šálku - čaje a co se mé rodiny týče, vychovala mě má babička, vesnická bylinkářka, moji rodiče měli hodně práce s vedením obchodu.

Sarah:Takže jste o kouzlech věděla díky babičce?

Nyneiva: - přikývne - Jak se to vezme, Půlnoční naděje je malá, ale čistě kouzelnická vesnička, o které mudlové nevědí... takových už je v Americe jen pár, ale je pravda, ze nejvíc mě z magie naučila právě má babička.

Sarah:A pak jste začala chodit do školy. Chodila jste do školy v Americe, nebo jste stejně jako já - usměje se - dojížděla sem do Bradavic? Nebo jste snad chodila někam úplně jinam?

Nyneiva: - Nyneiva se zatahá za cop - Do školy jsem chodila v Americe, do Bradavic jsem poprvé přišla až letos, to je skoro škoda, protože je tu moc pěkné prostředí... mám ráda evropské památky.

Sarah: -přikývne - Vy učíte bylinkářství, že ano. Byl to i ve škole váš nejoblíbenější předmět? Nebo je tu snad něco, co byste učila ještě raději?

Nyneiva: - usměje se - Bylinkám a všemu okolo nich mě již od malička učila babička, myslím, ze se ji povedlo na mě přenést veškeré své nadšeni pro ně, takže pro mě nikdy nebylo nic lepšího - opět upije čaje - kdybych ale měla učit i něco dalšího, asi bych volila léčitelství, které s bylinkářstvím velmi úzce souvisí.

Sarah:To je fakt, třeba se vám to jednou poštěstí. Jak jste se vůbec dostala k učitelování, a zrovna k nám, do Bradavic? Jste se studenty spokojená?

Nyneiva: Když umřela má babička, převzala jsem její řemeslo bylinkářky po ní, ale časem jsem došla k názoru, že bych si měla ještě... rozšířit obzory a v té době se mi nějak dostal do ruky inzerát školy v Kruvalu, že hledají někoho, jako jsem byla já, a tak jsem si řekla, ze to zkusím a celkem mě učení jiných zaujalo a do Bradavic jsem se dostala hodně podobnou cestou, přečetla jsem si inzerát "Hledá se vyučující bylinkářství" - Nyneiva se opět usměje se -

A poslední otázka byla na studenty že? Zatím musím uznat, ze bradavičtí studenti jsou slušní a milí, jak jsou pilní se teprve dozvím.

Sarah:Takže inzerát. Vy tu vlastně učíte letos poprvé, pokud se nemýlím? Můžete říct našim čtenářům, jestli je tu snad nějaká kolej, kterou preferujete?

Nyneiva: Ano, máte pravdu, učím zde prvním rokem. Preferovat nějakou kolej? Kdepak, to by nešlo, nedělám mezi vámi rozdíly.

Sarah:Je pro vás těžké začínat? Jaké je třeba známkování, jde to vždy spravedlivě?

Nyneiva: Každý začátek je těžký, ale věřím, ze zvládnout se dá všechno... známkování pro mě tak moc těžké není, hodnotit práci není tak obtížné, zvláště když má člověk jakousi představu, jak by to mělo správně vypadat.

Sarah:A můžu mít nyní otázku z osobního života? Naše čtenáře by určitě zajímalo, jestli jste vdaná, nebo jestli máte děti?

Nyneiva: Tak tady asi čtenáře zklamu. - pobaveně se zasměje - Jsem svobodná a bezdětná.

Sarah:Dobře, vidím, že teď už tu máte trochu shon s vašimi kolegy(slečnu profesorku mimo mě bombardovali dotazy také Lajun Hazinatun a Jatic Blackger) , tak jen poslední otázku. Chcete něco vzkázat čtenářům Nebelvírského věštníku?

Nyneiva: - na moment se odmlčí v zamyšlení - No jistě, ať pilně píší úkoly a pořádně zabojují ve školním poháru, snaha nezůstane bez odměny.

Sarah:Skvělé, budeme se snažit. Takže vám ještě jednou děkuji za rozhovor, snad to nebylo tak strašné, byla jste moje první oběť

Nyneiva: - nadšeně se zazubí - Na poprvé jste si vedla skvěle. Ráda jsem vám pomohla.

Slovník pojmů do kapsy

Tue, 26 Feb 2008 13:46:46 +0100

A je tu další z poučných článků Ariany Green. Tentokrát se nebudeme zajímat o zakladatele našeho druhého domova, nýbrž o neobvyklé a velmi zajímavé kouzelnické obory.

Někteří čarodějové mají výjimečné schopnosti, které jim umožňují dělat věci, které většina ostatních nedokáže. Některé jsou vrozené, jiné se dají naučit. Zde máte ukázky lidí, nebo spíše odborníků, kteří se věnují poněkud složitější, ale i zajímavější magii

Aritmetika je z Řeckého slova aritmetike, což znamená "z čísel". Měla bych zmínit Bridgeta Wenlocka, známého čaroděje, který jako první objevil magické vlastnosti čísla 7. Abyste se opravdu vyznali v tomto oboru, je třeba znát nazpaměť velmi komplikované tabulky.

Hadí jazyk. Pokud jste se těšili, že se něco dozvíte, těšili jste se zbytečně. Počet lidí, kteří jím hovoří, je mizivý, pravděpodobně to není ani trojmístné číslo. Pro ty, kteří jím hovořit nedokáží, zní hadí jazyk jako prodloužené syčení, naopak pro "přirozené talenty" je to jakoby mluvili normálně. První člověk, mluvící hadím jazykem, je podle údajů Salazar Zmijozel. Po něm to zdědili jeho potomci a čirou náhodou se tato schopnost zatoulala i k jiným (víme, o čem mluvíme).

Metamorfomág je člověk, který si může změnit podobu kdykoli a jak se mu jen zachce. Stejně jako hadí jazyk je to schopnost vrozená, tudíž se nedá naučit. Samotné slovo metamorfomág je složeno ze tří řeckých slov: meta jako změna, morf jako podoba, magus jako mág.

Slovo nitrozpyt v naší podobě netřeba rozebírat Co se týče slovenské podoby legilimencia, latinské slovo legens znamená čitatel a mens mysl. Obzvláště v něm vynikal Salazar Zmijozel a jeho potomek Voldemort se nenechal zahanbit.

Mysl samozřejmě není kniha, nedá se otevřít, přezkoumat a zase kdykoliv zavřít. Myšlenky nejsou k lebce připoutány tak, aby mohly být viditelné pro nějakého vetřelce - obejdu. Avšak ti, kteří ovládli nitrozpyt, jsou za určitých okolností schopni nahlédnout své oběti do hlavy.

Tento obor není a nikdy nebyl oficiálně vyučován v Bradavicích, což mne velmi mrzí, neboť bych dala cokoliv za příležitost učit se tomuto oboru. Na školách, ve kterých je nitrozpyt vyučován, musí být student dostatečně starý a složit řadu zkoušek, aby prokázal, že se na studium hodí.

"Čtení myšlenek" je za určitých podmínek o hodně jednodušší. Pokud je terč fyzicky blízko a/nebo je myšlenkově uvolněný, pokud hovoří tak, že oči jsou bránou do duše, poté samozřejmě i oční kontakt zjednodušuje kouzelníkovi nahlédnout do myšlenek. Při nitrozpytu se inkantace povětšinou používá, ale není nezbytná.

Nitrobrana (jinak taky oklumencie od occlu = zakrýt). Jak napovídá název, je to obrana proti nitrozpytu. Jestliže mág ovládající nitrozpyt chce nahlédnout do myšlenek někomu, kdo má lepší schopnosti v nitrobraně než on sám v nitrozpytu, nemá šanci, a to ani kdyby si vzájemně hleděli do očí půl dne. Princip nitrobrany spočívá ve "vyčištění mysli" od emocí a myšlenek tak, aby útočník nenašel žádné vazby ke vzpomínkám, které chce odhalit. K využití této schopnosti jsou třeba podobné znalosti jako k odolání Imperiu. Kdo ovládá nitrozpyt, je schopný lhát a klamat aniž by se prozradil.

Věštec, prorok má vrozenou moc (kterou žel většina z nich neumí ovládat) předpovídat, co se stane, ač nemusí být přímým aktérem. Známou věštkyní byla Cassandra Trelawney, jejíž prapravnučka učila v Bradavicích. Většina věcí v tomto oboru je mlhavá, nejasná. Avšak existují i jiné metody, jak přijít k předpovědi budoucnosti, ačkoli nejste zrovna jasnovidcem. Typická je astologie, věštení z karet nebo z křišťálové koule, jako nouzové řešení poslouží ptačí vnitřnosti.

Zvěromág je člověk, jenž se dokáže přeměnit na určité zvíře, které ovšem není libovolné. Magie potřebná pro takovou přeměnu je velmi pokročilá a málo kouzelníků se odhodlalo to byť jen zkusit. Pokud se mág promění ve zvíře, zpravidla na sobě zanechá nějaké znamení, že je to on, například pokud někdo nosí brýle, je pravděpodobné, že ve své zvířecí podobě bude mít skvrny okolo očí.

Tento proces může proběhnout bez hůlky.

Rozdíl mezi zvěromágem a člověkem normálně přeměněným ve zvíře je v tom, že zvěromágovi zůstane jeho lidský mozek, díky čemuž je to práv

Ti čtyři

Wed, 20 Feb 2008 10:42:24 +0100

O zakladatelích školy jsem jistě slyšeli milionkrát, ale i přesto jsem se to rozhodla udělat a dát vám informace, o kterých jste nevěděli. Tento článek se budu snažit udělat jiný, než jsou ostatní. Budu se ho snažit urobit co nejkratší a s co nejvíce fakty, ale aby byl i zajímavý. Před více jak tisíci lety měli čtyři největší kouzelníci té doby stejný sen. Vytvoření školy, kde by mladý lidé kouzelnického světa mohli studovat a vzdělávat se. Aby měli co největší poznatky. Tito kouzelníci vytvořili čtyři koleje, ze kterých se skládala škola čar a kouzel: Bradavice.
Roky se to vyvíjelo dobře. Každý zakladatel vzal do své koleje skupinku dětí a i přesto, že každý měl svůj názor, jak děti učit, toto uspořádání jim pomohlo bez hádek spolupracovat. Avšak za několik let přece spor mezi nebelvírem a Zmijozelem začal být vážný. Zmijozel totiž chtěl, aby do Bradavic nechodili kouzelníci s mudlovskými rodiči a Nebelvír byl silně proti. Na konec Zmijozel odešel.

Godrik Nebelvír
Působí mocným dojmem. Měl červenou hřívu a zelené oči. Byl nejuznávanější zápasník jeho doby a silně protestoval proti diskriminaci mudlů. Moudrý klobouk, se kterým se rok co rok setkáváme, byl právě jeho. Také mu patřil i meč, který byl ukován skřety. Celý ze stříbra s velkými rubíny a jeho jménem vyrytým pod rukojetí. Jak jsem řekla, meč je skřetí práce a někteří si mysleli a stále myslí, že Nebelvír meč ukradl. Nebelvírčani jsou známí pro jejich odvahu

Helga z Mrzimoru
Zázvorově červené vlasy, modré oči a kypřejší postavu. Pocházela z Walesu a byla nadaná kouzly, která měla něco společného s jídlem. Mnoho receptů, které se vaří v Bradavicích, je právě od ní. Přesvědčila mnoho lidí, aby mohli postavit školu, protože byla oblíbená pro její oslňující způsoby. Nebyla spokojená, s tím jak se kouzelníci chovají k domácícm skřítkům a proto udělala Bradavice jejich domovem, kde pracovali a měli se zde lépe než kdekoli jinde. Ptřil jí magický, zlatý pohár se dvěmi pěkně tvarovanými ouškami a vyrytým jezevcem. Leckde se píše, že byl zničen během války s Lordem Voldemortem. Do své koleje přijímala spravedlivé, loajálné a ty, kteří se nebojí dřiny (zde vidíme, proč má kolej právě barvy žlutou a černou, když tyto barvy se vážou ke včele, která je symbolem pracovitosti).

Salazar Zmijozel
Vypadal anticky a vyzáble. Měl děl dlouhou šedivou bradku a bledě šedé oči. Pocházel ze západní Anglie. Uršitě jste z těchto vět už k nemu stačili pocítit odpor, ale POPRVÉ v životě se k němu musím přiklonit, protože ovládal velmi zajímavé obory a první na světě také hadí jazyk(ano, taktéž ten, jenž ovládal Lord Voldemort a slavný Harry Potter). Vlastnil těžký zlatý medailonek zdobený písmenem S, které bylo Zmijozelovým znakem a prsten s černým kamenem (O tomto kameni se ví velmi málo. Tradují řeči o tom, že to byla jedna z legendárních relikvií smrti, neboli kámen vzkříšení a že se stal podle všeho jedním z Voldemortových viteálů. Vzhledem k tomu, že byl Voldemort poražen, byl kámen nejspíš zničen - podobně jako medailonek.) Cenil si vynalézavosti, rozhodnosti a určité dávky ignorace pro pravidla. Zmijozelští většinou udělají cokoliv, jen aby dosáhli svého cíle.

Rowena z Havraspáru
Kráska s bledou pletí, černými vlasy a hnědýma očima. Byla ze Skotska z okolí jezera Loch Ness. Byla známa pro její inteligenci a kreativitu. Vlastnila diadém s vyrytými slovy "Vědět, jak nejlíp na to, je nad všechno světa zlato!"(Tato čelenka byla dlouhá staletí nezvěstná, ale i o ní se povídají zvěsti, že byla zničena během války s Lordem Voldemortem). Tato čelenka DÁVALA moudrost tomu, kdo ji nosil. Rowenina dcera na ni velmi žárlila a tak ji ukradla. Poté nastalo období, kdy byl diadém nezvěstný, viz. výše.
Jedna leganda praví že Rowena zemřela na zlomené srdce. Do její koleje si vybírala inteligentní děti a byla velmi dobrá přítelkyně s Helgou z Mrzimoru.

Nový školní rok

Sat, 16 Feb 2008 10:21:57 +0100

Tak co se stalo... Prázdniny jsou pryč a my opět musíme zapomenout na nádherné chvíle, které jsme prožili za těch nádherných dnů a na čas se vrátit ke studiu.

Jak všichni víte kolem třetí hodiny si pro naše starší studenty, neboli staré mazáky, přijeli kočáry. Někteří aktivní nováčci nastoupili též do kočáru, ale naštěstí se jim brzy vysvětlilo jak pojedou oni, což ke štěstí starších studentů pochopili a jelo se vesele dál. Jako každoročně nás vezli kočáry bez žádného zvířete, které by je táhlo. Až na jedno zastavení, které měl na svědomí jeden z kočárů a jeho oprava, se jelo dál na náš milovaný hrad. Odnesli jsem si kufry a čekali na nové spolustudenty, kteří vzápětí dorazili a byli zařazeni do koleje. Propukla spřátelování se staršími studenty, ale síň byla přecpaná a mladší studenti kvůli tomu poslání do ložnic, což né všichni ihned pochopili. A vybalovalo se zabraly se postele a všeobecné zmatky: "Já chci spát tady!" a "Ne, tam chci já!"
A však ne všichni byli v nejlepší náladě. Třeba studentka Sleja Valentova. Cestou na loďkách do hradu se studenti prvního ročníku stali svědky nejhoršího smutku. Umřel jezerní král. Většina lidí vzdala hold králi, ale mezi nimi se našli i tací, a samozřejmě studenti naší školy, kteří se velmi dobře bavili. Toto chování bylo od nich nečestné, hrozné a netaktní. Nejde ani napsat jak zlé to od nich bylo. Jisté je ale jedno, Evropský bůh to ví.
Tahle situace si žádá nechat jezero na pár dní spát a nekoupat se. A jak všichni víme, čeká nás perný školní rok a my máme povinnost vyhrát školní pohár už z morální důvodů. A nováčci nám budou určitě nápomocní.

(ZATÍM) NEJHORŠÍ ZÁPAS SEZÓNY

Sun, 10 Feb 2008 19:28:01 +0100

Jako velký fanda Famfrpálu jsem se rozhodla, že vás budu informovat o všemožném ději právě z prostředí tohoto kouzelníky velmi oblíbeného sportu. Ať to budou zprávy ze školy nebo ze světa. Vždyť kouzelníci by měli mít také nějaký zájem o sport a nejenom sedět a moudřet nad kouzelnými knihami. Takže Famfrpálu zdar!

Byly doby, kdy byl Famfrpál brán jako velmi nebezpečný sport. Ovšem časy se změnily a tenhle sport prodělal mnohé změny. Jenže ne vždy mohou zabrzdit nehezké zranění nově vyráběné chrániče, či skvělá košťata, byť by pocházely ze světoznámé dílny Magicus Corporation. O tom jsme se mohli přesvědčit na "přátelském" utkání anglických Vundálský ježků a dánských Salt Meadow.

Síly mužstev nebyly zrovna vyrovnané a když už Vundálští ježci prohrávali o sto bodů, jejich trpělivost vyprchala. Začali být agresivní.

"Bylo to od nich nečestné, že na nás začali angličtí hráči takhle hnusně dorážet. Nevěděli jsme co dřív dělat, jestli se vyhýbat těm prudkým střelám a nebo dále hrát!" nechala se vyzpovídat slavná chytačka Elizabeth Meerová.

Vrcholem nezodpovědného a nečestného hraní Vundálských ježků byl útok na brankáře, který skončil hromadnou srážkou šesti hráčů!

"Ani nevím jak se to všecko semlelo," říká otřesený brankář týmu Salt Meadow Daniel Rockow. "Najednou se prostě dva Vundálští střelci rozletěli proti mně a smetli Olbrechta a Catrinu, pak se do toho nějak zamotal i Vundálský chytač."

Z pohledu diváků to vypadalo přímo děsivě. Někteří hráči totiž po strážce spadli z koštěte a rozplácli se na zemi. Ale nejenom hráči byli napadrť. Šokující bylo, že nikdo neukončil zápas. Jak se totiž zjistilo, rozhodčí Bucurský místo toho, aby hlídal utkání, si rozjařeně povídal s roztleskávačkami. To ale nebylo jediné čím se provinil. Byl totiž opilý! Bucurskému byla okamžitě sebrána licence a bude ještě prodiskutováno, zda ho více nepotrestat.

Zápas byl přerušen. Na hřiště nastoupila četa léčitelů. Dva hráči byli předáni do péče nemocnice Svatého Munga a ostatní vyšli z této otřesné nehody jen s několika modřinami. Celý tým Salt Meadow z toho byli velmi otřesení a doufají, že se toto již nikdy nebude opakovat. Vundálští ježci se díky tomuto incidentu stali dalšími kandidáty do prestižního žebříčku o zlatý potlouk 2073.

Jak jsme to nakonec vyhráli

Fri, 08 Feb 2008 13:37:29 +0100

Tak školní rok máme za sebou a prázdniny už jsou, jak tak koukám, taky už za polovinou (pravda, měli vlastně už dnes původně skončit, ale to máte tak, když se nestíhají termíny, je špatná domluva, objevují se technické problémy a vůbec... jsme jenom lidé) a já se v této krátké volné chvíli, jež nastala mezi prací u Lovců pokladů a mezi potácení se v jednom virtuálním životě (kde si hraju na studenta vysoké školy, který má zrovna zkouškové a pilně studuje), chápu brku, kalamáře a pergamenu, abych sesmolil nějaký rádoby vtipný úvodník do mé (ano ano, jen mé vlastní, originální a v jiných kolejních novinách se nevyskytující) rubriky nebelvírských kolejních novin.

Ježto se občas projevuji jako grafoman (ti, jež navštěvují moje hodiny dějin čar a kouzel pro vyšší ročníky, mají jakési tušení), je dost možné, že tu popíšu stránku, aniž bych Vám oznámil něco zásadního. Ale já se k tomu, co chci říci, časem propracuju. Nebo se alespoň budu snažit. Vlastně už se právě snažím. Nádech... výdech... a teď tu zásadní informaci bez dalších keců.

Tak jsme to letos přece jen vyhráli! Gratuluju Nebelvírčata!

Mno. Že vám toto prohlášení připadá zcestné a že jsem měl radši zůstat u prázdných blábolů z minulého odstavečku? Mohlo by se zdát. Ale já to myslím naprosto vážně, bez ironie a přímočaře. Tak jak to říkám. Nebo spíš píšu.

No. Teď už je asi každému jasné, že nemluvím o školním poháru (ježto vyhrál letos Mrzimor a jemuž bych na tomto místě chtěl převelice pogratulovat... protože tím to mimochodem zůstává v rodině, že ano). O čem je tedy řeč?

Jde tu o takový ten souboj s námi samotnými. Dokázali jsme si, že jsme schopni fungovat jako kolej. Že dokážeme být aktivní (i když třeba ne na poli bodovém). Že se dokážeme bavit a něco podnikat (kolik kolejních výprav a klubových schůzek jste letos zažili vy z ostatních kolejí?). Že se nakonec dokážeme dokopat i k nějakým těm vizuálním výsledkům (hele, my máme noviny, koukejte, koukete... a nedělala je Ginny... to tu ještě nebylo... že děkujem Drus). A že máme chuť se příští rok pustit znovu do boje o pohár, který jsme letos docela hodně flákali (přiznejme si to) a vůbec to příští školní rok rozjet na mnoha frontách.

Takže myslím, že první kolo můžu prohlásit za vítězné, můžeme si pěkně pogratulovat, poplácat se po zádech, pochválit se, vyskočit si... a vůbec. Prostě a jasně jsme to podle mě letos přece jen vyhráli ;)

Možná jsem prostě přehnaně optimistický (to mám od Dereka, je to občas pekelně nakažlivé, musím to léčit někdy i celé týdny), ale myslím, že příští rok už se Nebelvír tak snadno nedá. No a když se dá, tak si to alespoň užijeme (ale on se nedá, protože body sice nejsou všechno, ale jestli budeme mít znovu 4000 bodů ztrátu, tak někoho zadupu do země XD ).

Tak, tímto končím tohle naprosto bezpointové self promo Nebelvíru (a mě... koukejte koukejte, já mám vlastní rubriku v kolejních novinách... doufám, že mi Sir Stanley pekelně závidí XD) a pro tuto chvíli se s Vámi ze scriptoria loučím. Ale už tu mám jeden pergamen nadepsaný "Plány do nového školního roku", takže nečekejte, že se odmlčím na dlouho.

A neberte si tenhle článek příliš k srdci, máte-li pocit, že by mohl být v nějakém bodě příliš nejapný a vychloubačný. Ale chválit se zkrátka musí a nás hned tak nikdo nepochválí, takže si to musím vzít na starost já a nějaké důvody pro pochvalu vymyslet ;)

Právě teď

Tue, 29 Jan 2008 18:32:18 +0100

Celá bradavická škola se připravuje na nováčky a tak ani Nebelvírský věštník nezůstane pozadu oproti ostatním novinám a také přidá článek na téma šedý zákal.

Nováčci - chtivé nestvůry, které zanedlouho naplní prostory našeho institutu. Většina z nich ovšem skončí v nemocnici svatého Munga, či bude vyhozena pro neplnění školních povinností (bohudík?). Ach ano, k těmto nestvůrám jsem loni patřila i já. Jen málo z nových studentů zde vydrží, jen málo z nich se stane dobrými kouzelníky / čarodějkami.
Nyní bych v bodech popsala, na co vlastně se budeme my všichni psychicky připravovat:

1. Halda pištících a pravidel porušujících nováčků, která pozvolna začne zaplňovat interiéry i exteriéry školy.
2. Hromada velice hloupých dotazů.
3. Hluk
4. Nepořádek
5. Emoce...ach, ty emoce!

Bude to náročné, ale snad se nám podaří z toho mála co zbude "vyždímat" alespoň něco pozitivního. Nový rok, noví lidé. To málo, co nám na hradě přežije snad bude stát za to.

Pro začátek

Sun, 27 Jan 2008 16:09:40 +0100

Za humny je nový rok a s ním přicházejí i samé novinky. Noví profesoři, noví žáci, nové učení - mučení. Ale Nebelvír si pro vás připravil příjemnější novinku. Konečně obnovil své kolejní noviny!
Nejsme až takový lemry, jak se zdá. My jsme nová generace lvíčat. Lvíčat, kterým se nelení. U nás ale neplatí pořekadlo "Komu se nelení, tomu se zelení.". Nám totiž odjakživa patří zlatá a červená barva! A jak se praví: Zlaté Nebelvírské ručičky.
Ovšem nejenom, že se budeme snažit vás informovat o událostech ze světa nebo z hradu, ale máte možnost poznat blíže Nebelvír sám o sobě. Víme, můžete si říkat: Ale vždyť my vás známe, vy takový líní a hloupí nemehla. To ovšem není správný úhel pohledu! Nesmíte nás vidět tak ostře, třeba ještě změníte názor. Vždyť snaha se cení. Dost už ale zbytečných řečí k úvodu. Přesvědčete se sami.